Lhůta pro stanovení daně ve světle usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 231/2022-44

Abstract

Nalézací rovina daňového řízení je materiálně omezena lhůtou pro stanovení daně. Daňový řád přitom vyžaduje pro stanovení daně vydání rozhodnutí v podobě platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru. V rámci správy daní však dochází k situacím, kdy vyměřovací či doměřovací řízení nevede ve lhůtě pro stanovení daně k věcnému rozhodnutí. To může být způsobeno komplikovaností případu, liknavostí správce daně i dodatečným daňovým tvrzením daňového subjektu v samém závěru maximální lhůty pro stanovení daně. Článek se věnuje případům, kdy řízení nevede ke svému účelu vlivem uplynutí lhůty pro stanovení daně, a identifi kuje dopady usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 231/2022-44 do jednotlivých procesních situací.

The assessment phase of the tax procedure is materially limited by the time limit for the assessment of the tax. The Tax Code requires that a decision in the form of a payment assessment or a supplementary payment assessment be issued to determine the tax. However, in the context of tax administration, there are situations in which the assessment or assessment procedure does not lead to a substantive decision within the time-limit for determining the tax. This may be due to the complexity of the case, the tax administrator's laxity and the taxpayer's additional tax claim at the very end of the maximum assessment period. The article focuses on the cases when the proceedings do not lead to their purpose due to the expiry of the time limit for tax assessment and identifies the impact of the Supreme Administrative Court's decision No. 1 Afs 231/2022-44 on individual procedural situations.