Návrat "domů": přistěhovalecké vlny do Arménie po druhé světové válce

Abstract

Návrat do země zaslíbené, jak jej avizovala dobová propaganda, přivedl do poválečnésovětské Arménie během necelých dvou let (1946-1948) takřka sto tisíc Arménů z celosvětové diaspory, zejména z Řecka, Francie, Sýrie, Libanonu, Íránu a také ze Spojených států.Doboví pamětníci vzpomínali, že během prvního roku po skončení druhé světové válkyodešla "zpátky domů" snad polovina (většinou mužské) populace Arménů z Athén nebo zeSoluně. Jednalo se vlastně o nejpočetnější "návrat domů" ve smyslu imigrace do kavkazskéArménie, pokud nepočítáme statisíce uprchlíků po tragických událostech v Osmanské říšipo roce 1915 a příliv repatriantů z Ázerbájdžánu po roce 1988. Masový zájem o návrat bylzapříčiněn hned několika zásadními faktory, které si zaslouží podrobnější analýzu; totéžplatí i pro jeho následný neúspěch a zrod vzájemného rozčarování mezi mateřskou zemía její vlastní diasporou

The paper deals with the repatriation wave of Armenians from the Diaspora to SovietArmenia in the years 1946-1948. It was the largest targeted and systematic immigration back tothe Republic of Armenia, perceived primarily as a motherland and Promised Land; the migrationwave and its impact could be considered in the frame of Hebrew aliyahs, or "ascension upward"(toward the Holy City). Returning from exile is called nergaghth in Armenian. The collectivememory of Soviet Armenia has usually depicted this immigration as a success, a rescue of a nationthreatened by genocide and an afflux of "new blood"; however, the repatriation was perceived asdisappointment and historical injustice by repatriates and considered one of the reasons for tensions between the Diaspora and its motherland. After 1956, the majority of repatriates returned totheir original host countries; those who remained in Armenia are (even after several generations)called by the pejorative term akhpar